Týden tu nic nepřiblo... A důvod? Škola. Píšeme zasraný Kalibra a potřebuju dostat aspoň "Chvalitebně" abych dostala to, co chci. Hehe. 
Na poítač... moc nechodim, sedim venku a tak. Stále spim u T. a naši.. o tom ví. Ale nic. Jsem šťastná, jo, tady mě to nebaví, jsem venku, nebo se učim. Tak.

6.díl - část 1/2

14. prosince 2010 v 18:22 | Salliene |  Alex Barren
Jestli jste očekávali nový díl Alexe, máte ho tady... Dokonce jsem se vešla do slíbeného termínu, ale pouze s první částí 6.kapitoly. :) Nooo, možná se mi ještě dneska povede sepsat další - aposlední- část tohoto dílu. 
S novým dílem jsme se posunuli o dva dny dopředu, takže je neděle...
***

Alex nenášel tyhle večery. Navíc se necítim moc dobře. To ta jeho láska k mikinám a nenávist k bundám.
"Mamííí..?" Zachraptěl Alex, přisedl k matce, chytl se za krk. ,,Hrozně mě bolí v krku, nemůžu m-mluvit,"
"Bože... Od kdy? To máš z toho, že se nezapínáš, pořád ti říkám, abys měl tu bundu zaplou. No, tak půjdeme doktorce. Zítra." Kývla hlavou a ještě dodala: "A nechoď blízko k Zoe, nechci, aby naše princezna byla na Vánoce nemocná a aby nakazila ostatní děti ve školce,"
"No jo." prohodil ještě při cestě do svého pokoje, ve kterém seděla jeho milovaná sestřička a čekala, až se Alex doplazí k postely.
"Zoíííí, zlato, jsem, nemocnej... Maminka řekla, že bys tady neměla být, abys nebyla nemocná," pohladil jí po vláskách a čekal, co malá řekne.
"Ale ňé, já chci tu neska být š tebou a spinkat tady v postýlce," malá hnědovláska mávala rukama a plácala dlaní o postel v Alexově pokoji. ,,Chci tady špát!" Dupla si a neúprosně si lehla na postel.
Alex se zasmál. Stejně by Zoe v noci přišla a se slovy Alí, mě se zdál hroznej sen, já budu spát tady by sebou plácla do peřiny. Takže tady spát prostě bude. Jo.
"No jooo," šeptl Alex a přikryl Zoe modrou dekou.
"Já ale eště nechci špát! Je brzo," Pískala Zoe, Alex jenom nakrčil obočí.
"Hele, víš co? Budeš spát u sebe, pořád spíš u mě."
Zoe našpulila rty, stále se ani nehla. Alexovi vážně nebylo dobře, neměl chuť jí přemlouvat, proto jí rovnou zvedl a odnesl do obýváku. Tam jí položil na pohovku vedle mamči a tiše odešel.
Místností se ozvala slova známé písničky, Alex se při pohledu na jméno volajícího usmál a spěšně zmáčknul zelené tlačítko.
"Ahoj, zlato!" vykřikl Alex, mobil měl přiložený u ucha a procházel pokojem až k posteli, kde se pohodlně posadil. ,,Jo, já vim, ale Benji, já se necítim moc dobře... Ne, to ne, ale jsem nemocný, nemůžu ani mluvit, bolí mě v krku... Jo? Tak jo... Jo, jo, zazvoň, normálně... Tak pa, pa"
** Po hodině
Alex se rozběhl dolů, rychle otevřel dveře a vrhl se Benjaminovi kolem krku. "Ahoj, ahoj, pojď nahru,"
Alex ležel na posteli, přikrytý silnou dekou, pomalu přestával vníbat bolest v jeho krku. Ale pořád to tak moc bolelo.
"Zlato, řeknu mamče, aby ti udělala čaj, jo?" Hladil ho Benjamin po vláscích. Zvedl se, odešel dolů do kuchyně.
Alex se snažil poslouchat, co se dole odehrává, ale opravdu nic neslyšel. Jenom nějaké tóny, ale co kdo říkal, to nepoznal. Takhle zle mu nebylo snad nikdy. Býval často nemocný, ale nikdy to nebylo takhle vážné.
"Alexi?" Šeptla jeho matka, sedla si vedle něj na postel. "Alexi, nebude ti vadit, když tě tady necháme s Benjaminem a Zoe samotnýho?" šeptala jeho matka, dělala ze situace něco hrozného. Alex se jen pokusil zvednout obočí.
"No, Wilsonovi nás pozvali na večeři, úplně jsem na to zapomněla, ale... když jsi nemocný, můžeme taky zůstat doma."
"Né, mami, to nemusíte, klidně jděte. Zítra stejně není škola, tak Benjamin bude spát tady. ...No, budete spát u nich, ne?" Chraptil Alex, odkašlával si a snažil se vypadat zdraví, aby jeho matka a otec s klidem v duši odjeli. A přijeli až zítra. Černovláska - Alexova matka - kývla hlavou a bezeslova odešla. Po chvíli přišel Benjamin, i s hrnkem čaje a sušenkami. Všechno to nesl na velikém červeno-bílém tácu, vedle byli ještě položené dvě kostky cukru.
"Díky, díky, hele, nepustíme si nějakej film a nepujdeme dolů? Do obýváku?" Zeptal se Alex, stále byl ještě zabalený v dece, z které mu koukali jenom ruce. V tu chvíli začal Alex kašlat. V obličeji byl červený, snažil se nadechnout, ale kašel mu to bohužel nedovolil.
Benjamin ho hladil po rameně, nečekal, že by mohlo jedno odkašlání být vážnější. Když v tom si všiml červených skvrn na bílém povlečení jeho postele.
"Alexi?! Že - sakra, to je krev!"

Sallý
 


Komentáře

1 Alex Alex | Web | 15. prosince 2010 v 23:40 | Reagovat

ááá miluju to !! :)

2 S.. S.. | Web | 26. prosince 2010 v 11:08 | Reagovat

Víš, že jsi mi dala dárek v narozeninám? Ani o tom člověče nevím. Ah 14 je můj velký den. Takže děkují za kapitolu.
A nenapínej.. snad to nebude nic vážného >_<.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama